Příběh Jakuba

Odkdy jste v Domě na půl cesty?
Jakub: Do DOMu jsem nastoupil někdy v roce 2016, myslím v dubnu, nejsem si přesně jistý, ale jsem tam doteď. Teď je konec září 2017.

Zajímá mě, jaká byla Vaše situace předtím, než jste nastoupil.
Jakub: Asi rok a půl předtím, než jsem nastoupil do Domu, jsme ještě v pohodě bydleli s mámou a se sestrou. Máma měla restauraci, která vydělávala. Akorát se máma zapletla se špatnýma lidma, s feťákama, a začala taky fetovat a pít alkohol, takže restaurace krachla. Měli jsme ještě nějaké našetřený peníze, takže jsme se přestěhovali do levnějšího bytu a tam jsme byli asi půl roku, než došly peníze, protože máma mezitím vůbec nepracovala, ona pořád fetovala a pila. A ještě mezitím pořád střídala nějaký přítele, kteří byli dealeři drog a tak. A prostě se to dost posunulo, najednou jsme už neměli kde bydlet, střídali jsme bydlení po azylových domech. Já jsem byl nějaký čas u babičky, ale tam to bylo nesnesitelný. A pak už nás nebrali ani v těch azylových domech, takže já s mojí sestrou jsme chodili spát ke kamarádům, zatímco jsme ani nevěděli, kde máma byla, protože se o nás nějak nezajímala. No a jak jsme byli u těch kamarádů, tak u nich jsme také nemohli být pořád. Sociálka pak vzala sestru do diagnostického ústavu a já jsem šel do Domu tří přání, tam jsem byl asi deset dnů, než mi sociálka pomohla dostat se sem.

A kde jste se dozvěděl, že Dům na půl cesty existuje?
Jakub: Přes sociálku. Tam mi o tom řekli.

Jaké změny nastaly po Vašem příchodu do DOMu?
Jakub: Musel jsem začít chodit na úřady, zařídit si nějaký peníze. S tím mi tady pomohli úplně super, protože já jsem vůbec nevěděl, co se má jak dělat. Díky pobytu v DOMu jsem se to nějak naučil, a tak už to zvládám v pohodě, úřady a všechno.

A jak se změnil Váš život?
Jakub: Život? No, věděl jsem, že můžu prostě někam jít a spát tady v klidu. Věděl jsem, že nemusím být někde venku v autobusu, kde byla zima. Věděl jsem, že můžu v klidu ráno vstát do školy, budu vysprchovanej, nebudu tam smrdět.

Taky jste začal něco dělat jinak? Nebo mohl jste něco začít dělat jinak než předtím?
Jakub: Mohl jsem se v klidu začít vídat s kamarádama, vídat podle sebe, nemusel jsem shánět jídlo a tak, všechno jsem mohl schovávat do ledničky. Mohl jsem začít normálně pracovat, abych si vydělal někde nějaké peníze navíc. To jsem předtím nemohl, protože jsem sháněl jídlo, nebo kde můžu spát přes den. No a mohl jsem se někam schovat, když mi bylo špatně, že jsem nemusel být venku někde na schodech, že jsem mohl jít sem.

Už jsme o tom asi mluvili, ale ještě jednou se zeptám: jak se změnil Váš život od příchodu do Domu na půl cesty až do této chvíle, pokud jde o práci, školu, stravu, kamarády? Chcete něco dodat?
Jakub: Ještě předtím, když to všechno bylo v pohodě, tak jsem chtěl hrozně počítač a máma ho prodala, protože potřebovala peníze na nájem. Tak jsem si začal kupovat věci, co jsem pro sebe vždycky chtěl, akorát jsem si na ně dokázal našetřit až teď. Mám lepší práci, víc peněz. S kamarádama se víc stýkám, mám je kam vodit, když někam chci. Nebo si pustit film, cokoliv.

Jaká změna byla pro Vás největší nebo nejdůležitější?
Jakub: Úplně jsem se osamostatnil. Za to jsem asi nejvíc rád. Tím, že jsem sem nastoupil, jsem se osamostatnil kompletně. Teď už bych vlastně podle mě ani DOM nepotřeboval. Kdybych teď odsud odešel, tak bych to asi dokázal, ale ještě tady budu, protože tady je to super.

A proč byla tato změna pro Vás nejdůležitější?
Jakub: Pro mě to bylo nejdůležitější, protože každý se musí jednou osamostatnit. A já mám náskok. Já jsem se osamostatnil v šestnácti, sedmnácti. Každého to čeká později.

A jak přispěl DOM k této změně?
Jakub: Vysvětlil mi, jak mám řešit úřady a všechno. Kam si mám dojít, když něco potřebuju.

Chcete ještě něco dodat?
Jakub: Jenom že jsem rád, že jsem měl příležitost být tady v DOMu. Je štěstí, že jsem se sem dostal.

Děkuji za rozhovor.


Měříme dopad své činnosti.
Projekt Příběhy z DOMU.

DOM se mnoho let věnuje velmi znevýhodněným mladým lidem, kteří jsou pro běžnou veřejnost neviditelní. Jsou to lidé, kteří jsou “sami mezi lidmi”, jejich, často velmi těžké, obtíže nejsou ostatním srozumitelné. V náročné společnosti se neumí uchytit, natož prosadit. Na základě dlouhodobé zkušenosti, moderních odborných zdrojů a propracovaných metod práce odborníci DOMU “zachraňují životy” lidí, jejichž perspektiva je již na počátku jeho dospělého života téměř beznadějná.

Projekt PŘÍBĚHY Z DOMU (dále jen Příběhy) je inspirován myšlenkou, že příběh každého klienta je příběhem cesty z těžké nepříznivé situace k vlastnímu rozvoji a pozitivní změně.
Právě změna a její rozpoznání jsou ústředním motivem projektu.

K měření dopadu naší činnosti jsme si vybrali metodu MSC (Most Significant Change).
Můžete si o ní přečíst zde:
www.mande.co.uk/docs/MSCGuide.htm