Odkdy jste v Domě na půl cesty?
Linda: Já mám pocit, že to bylo minulý rok v listopadu [před 9 měsíci], ale kdy, to už si přesně nepamatuju.
Jaká byla Vaše situace předtím, než jste přišla do Domu na půl cesty?
Převážně byla asi dost chaotická, dost nestabilní. A v momentě, kdy jsem tady žádala o bydlení, tak jsem neměla fakt kde bydlet. Bydlela jsem nejprve asi měsíc u kamarádů, to bylo náročný. Potom jsem chodila do školy, snažila jsem se odmaturovat. Nebylo to moc šťastný a bylo to fakt nepříjemný. Měla jsem strach, že budu na ulici, že to nebude dobrý, protože jsme se doma nějak pohádali a máma mě vlastně ze dne na den vyhodila z domu.
A proč jste se rozhodla jít do Domu na půl cesty?
Já jsem o něm vlastně moc nevěděla. Říkala mi o něm kamarádka ze sboru, která tu organizaci zná a že jí přijde dobrá, tak tu byla se mnou na tom pohovoru. A pak jsem ještě jednou mluvila chvilku ve škole s naší paní zástupkyní a ta mi říkala, že ji zná taky a že je to dobrá organizace, nevarovala mě před něčím pro změnu.
Jak se změnil Váš život po příchodu sem?
Ten první týden byl hrozně těžkej, protože já jsem taky trošku chaotická. Já jsem předtím bydlela s přítelkyní přes dva roky. Měly jsme spolu svůj byt a pak jsme chvilku, asi dva měsíce, bydlely u rodičů, protože si to hrozně přáli. A po těch dvou měsících nás prostě vyhodili a teď najednou jsem měla bydlet v takovém zařízení, které pro mě bylo hrozně neznámý. Najednou tu bylo hodně lidí z různých vrstev a přítelkyně tu nebyla a přišla jsem o psa. A rodina taky vlastně nebyla, takže to bylo hrozně osamělý. Myslím, že po třech měsících se to hrozně zlepšilo, trochu jsem se tady skamarádila s různými lidmi. Zjistila jsem, že průvodkyně je fajn. A třeba s Davidem jsme se trochu skamarádili. A hlavně asi ta stabilita, nebo spíš to vnímám hodně teď, že je to prostě stabilní, že tu nikdo nekřičí, že tu nikdo neubližuje, že se můžu vrátit, že jsou sice nějaká pravidla, ale že zatím mi nedělají zas takový problém nebo není to něco, co bych si musela nějak extrémně vybojovat.
A vy jste tady začala dělat něco jinak?
Začala jsem se ve škole fakt pořádně učit, protože předtím doma to bylo chaotický a těžký. To bylo fakt náročný se v tom učit. A teď najednou tu byl prostor a klid, sice nějaký vnitřní chaos, ale ty podmínky tu byly. Snažila jsem se pořád chodit do školy a uzavřít ročník. To bylo hodně náročný. Jinak nevím, jestli to mělo nějaký extrémní viditelný změny. Možná v tom, že jsme s průvodkyní spolu mluvily, nejsem zvyklá o těch věcech mluvit. Přijde mi to těžký.
Možná se změnilo ještě něco jiného. Škola, strava, kamarádi, práce. Nebo to bylo stejné jako předtím?
Tento rok byl hodně o škole. Prostě zkusit co nejvíc zamakat a udělat maturitu, nějak vnitřně si tu školu stabilizovat. Dělám reparát, budu maturovat v září, tak myslím, že to na mě všechno dolehlo, že jsem si uvědomila, co se vůbec stalo, že jsem najednou měla čas a klid na přemýšlení. Ten dopad byl hrozně tvrdej, že jsem si uvědomila, co všechno se za ten rok stalo a že jsem neměla na nic čas a energii. Možná to byl nějaký mechanismus, aby člověk vůbec mohl fungovat dál.
Jaká změna byla od příchodu do Domu na půl cesty největší, nejdůležitější nebo nejvýznamnější?
Asi největší, co mi přijde, je ta stabilita. Hodně si uvědomuju, že se můžu vrátit, a vím, že tu někdo je. Že když je něco špatně, tak ne že bych s tím něco nedělala, ale mám možnost jít za průvodkyní a dokážu o věcech trochu mluvit. Že tu fakt nikdo nekřičí, že tu nikdo neubližuje a že mám svůj pokoj, nikdo se mi v něm nehrabe, nikdo mě prostě neohrožuje.
Proč byla tato změna důležitá?
Asi ve smyslu, aby si člověk mohl uvědomit nějakou svoji hodnotu, asi umět si stanovit možná trochu nějaký hranice, říct kolegyni, rodině: „to se mi fakt nelibí a nechci to a je to na mě moc“ a udělat si zároveň nějaký odstup od toho. A asi trochu najít možná sám sebe ve smyslu, že člověk chce studovat nebo že se mu nelíbí, že se mu dějí nějaký věci, že to nemusí být nutně jeho vina, ale že to může být vina i jeho okolí. Možná osamostatnění trochu, my jsme předtím s přítelkyní sice bydlely samy, ale bylo to náročný, protože v té době jsme chodily do práce, do školy a to je těžký. Myslím, že super je to bydlení, že je levný a že jsem mohla studovat. Představa, že bych měla do toho pracovat a vydělat si na nájem a ještě chodit do školy, to bych fakt nedala. Velmi těžce jsem to zvládla i teď a to jsem měla veškeré podmínky pro to studovat.
A jak přispěl Dom k této změně?
Možná svou otevřeností. Co mi přišlo jako super, že když mi na začátku průvodkyně říkaly nějaké věci, tak se vlastně staly. Trochu jsem se bála, aby to tak opravdu bylo, protože se stává, že někdy člověk řekne spoustu věcí a fakt to tak není. Asi i to, že průvodkyně to začala nechávat hodně na mně, ale zároveň tam cítím, že ty věci můžu říct, že je to v něčem hodně křehký, ale v něčem zároveň tak trochu pevný. A že i když jsou to občas věci, kterým úplně nerozumím, tak mě to učí možná nebýt tak na výši nebo netvářit se „seš úplně mimo“, umět vnímat i různý názory a nemyslet si, že mám jenom nějakou svoji vlastní pravdu a být o ní úplně přesvědčena.
Chcete něco dodat?
Jsem fakt ráda, že tu můžu být. Fakt. Asi to není důležitý, ale když jsme byly tady dole a průvodkyně mi ukazovala ty prostory, jsem si říkala, ty jo, tak nikdy v životě, to je hrozný, fakt tady nechci bydlet. Jen kdyby se stalo něco fakt opravdu hroznýho. To nebylo těma prostorama, ale spíš hroznou osamělostí. A pak když tady občas sedím pod tím stromem, nebo si povídám s průvodkyní a nebo si prostě jen tak čtu, tak se sem vracím ráda, je tu prostě fajn, je to příjemný. Měli jsme vánoční večírek a byla tam nějaká holčina, nepamatuji si vůbec jméno, a ona mi říkala, že se sem ráda vrací, že je to pro ni takový domov. Já jsem si říkala: „Přeháníte, ne? Je silný to označit domov.“ A teď po čase vlastně je to fakt fajn. Je to třeba i delší dobou. Je dobré to zažít a cítit, že je to v pohodě, že ty lidi jsou fajn, že jsou tu pro nás, a že to není tak neosobní, jak to občas ve světě funguje. Tak to je asi vše.
Děkuji za rozhovor.
