Chráníme Vaše data. Více ZDE.

Příběh Petra

Pamatujete se, kdy jste do Domu na půl cesty přišel a odešel?
Petr: Já jsem tady byl přes rok. Bylo to rok a tři měsíce. Teď už jsem půl roku z Domu.

Odkud jste přišel do Domu na půl cesty?
Petr: Z dětského domova.

A jaká byla Vaše situace tam, nebo před příchodem do Domu na půl cesty?
Petr: Já jsem studoval vysokou školu tady v Praze, tak už jsem bydlel tady na koleji. Do domova jsem jezdil jenom si vyprat a vyúčtovat. Jinak jsem radši trávil čas už sám. Co bych tam dělal s malými dětmi, když mi bylo dvacet čtyři, dvacet pět let? A vlastně potom jsem nenapsal bakalářku a o rok musel prodlužovat studium. Tak jsme se dohodli, že z dětského domova odejdu. Pro mě nebyl asi takový problém odejít, ale problém byl najít ubytování a taky jsem byl ještě takový jako slabý. Tak jsem si říkal, že bych se měl ozvat nějaký službě a hnedka první, co mi na internetu vyjelo, byl Dům na půl cesty DOM 8. Hned jsme se sešli se sociální pracovnicí, domluvili jsme se a já jsem začal žít v Domě na půl cesty DOM BYDLO.

Proč jste se rozhodl jít do Domu na půl cesty?
Petr: Nevěřil jsem si, to musím říct, to je jasný. Už jsem neměl nárok ani na kolej a představa jít do podnájmu, začít pracovat a do toho psát bakalářku, no to bych v žádném případě tu školu nedodělal. A nějak jsem na to ani neměl hlavu, abych se vzchopil. Nevěřil jsem si a potřeboval jsem ještě asi trošičku nakopnout.

Vy jste řekl, že jste byl takový slabý předtím. Můžete to ještě trochu vysvětlit, co tím myslíte?
Petr: Co se týče peněz, já jsem byl pracovitý vždycky. Práci bych si našel vždycky, tady v Praze je na každém rohu. Ale pak najednou přijde takový ten moment a člověk najednou musí tohle, tohle a tohle a teď si řekne: jak tohle všechno zvládnu? Vždyť je všechno najednou jenom na mně. Oni mi dali do ruky důležitý dokumenty, které byly vždycky založeny v kanceláři, jako rodný list. Ale já jsem ho v životě neviděl. Všechno mi dali a já jsem najednou byl vevnitř takový blbý.

Nepřipravený…
Petr: Ano. Najednou chaos, všechno na mě najednou bylo navalený a já jsem si říkal, že to nedám. Kdybych nebyl přijat do DOMU, tak nevím. Takže to byl takový chaos v hlavě, lenivost určitě tam byla taky, která naštěstí už odezněla a pak ten strach a takový to, že si nevěřím. No tak tohle tam taky bylo.

Nevím, jestli se pamatujete, ale co jste očekával od Domu na půl cesty?
Petr: Tady jsme si stanovili cíl. A to nebylo jen tak napsaný na papíře. Stanovili jsme ho, a tak to bylo. A to bylo, že prostě dostuduju, pak tam bylo, že našetříme peníze, protože pak nastane doba, kdy fakt odejdu. Takže našetřit peníze, udělat tu školu. To nebylo asi napsaný, ale postupně, jak jsme bavili o všem, chystali jsme se, a já jsem se stával připravenější, začal jsem už do všeho vidět, pomalu jsem si všechno zařizoval. Když jsme se potom dohodli, že už odejdu, tak jsem si řekl: není problém, vždyť já už stejně chci.

A jak se změnil Váš život tím, že jste přišel do Domu na půl cesty? Když jej porovnáte předtím a jak je to teď?
Petr: V dětském domově bylo všechno nalajnovaný. Na mě tam bylo moc požadavků a já už jsem potřeboval volnost. A tady byla pravidla Domu na půl cesty. Já jsem byl na pravidla zvyklý, na hodně pravidel jsem byl zvyklý, ale tady už jich bylo míň, tady už byla volnost, a tak jsem si to užíval. Já jsem si řekl, že už konečně asi bydlím. No a super bylo, že jsem si mohl najít takovou práci, kam jsem chodíval třeba jenom čtyřikrát do týdne pracovat a zbytek jsem investoval do toho psaní bakalářky. Zezačátku to nešlo lehce. Ale měl jsem motivátora, mojí průvodkyni. Nakopávala mě vždycky, tak to pak šlo a zvládlo se to.

A teď si budeme povídat o změnách, které nastaly během Vašeho života v Domě na půl cesty. Jak se změnil Váš pocit ze života?
Petr: Jaký jsem měl pocit ze života, když jsem tady byl?

Ano, když jste tady přišel a jak se to možná vyvinulo, když jste už tady delší dobu byl.
Petr: Já jsem byl tady šťastný, protože volnost jsem už potřeboval. Potom ke konci už toho zase bylo na mě moc. Pořád tam nade mnou někdo byl a já už jsem zase chtěl jít někam, už jsem chtěl být úplně sám, protože už jsem byl připravený.

A jak se změnily Vaše vztahy s lidmi během pobytu tady?
Petr: S lidmi jako venku?

Ano, například rodina, přátelé, nebo jste se soustředil na studium?
Petr: Vztahy byly a jsou vždycky normální, nějak to nekolísalo, vždycky je to dobrý. Máme se s rodinou rádi.

To není Váš případ, že by to nějak změnilo… chápu. A jaká změna od příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla největší nebo nejdůležitější?
Petr: Dokončil jsem školu. Co jsem odešel z Domu, tak jsem začal už pracovat, a ne jenom brigádně, ale už na hlavní pracovní poměr. To už byl vstup do dospělého života, ta největší změna. Změna je v tom, že musím pracovat pět dní v týdnu. A to je změna. Dřív, když jsem chtěl, tak jsem nemusel ani v ty dny, kdy jsem to měl naplánovaný. Teď už však mám nějakou zodpovědnost. Tak to je změna.

A jak přispěl Dom k této změně?
Petr: Přispěl, že mi dopomohl k tomu titulu, a já díky tomu získal práci, na kterou bych nedosáhl, kdybych školu nedodělal. Plus mi pomohli ještě pozvolna se připravit na samostatný život. Že jsme šli pomalu, a to mi hodně pomohlo. Jsou lidi, co jsou na tom ještě hůř, a nemají to. To je škoda. Pak vlastně to motivování, takový starání se o mě, abych se opravdu posunul. Posunuli jsme se, udělali jsme to, povedlo se to, takže tady jsme udělali kus práce.

Kde a jak žijete teď?
Petr: Bydlím s kolegyní z práce, ale jen tak rozděleně, a spokojeně. Je to dobrý.

Chcete ještě něco dodat?
Petr: Já o tom běžně nemluvím a nechlubím se, že jsem byl v Domě na půl cesty. Tím se normální člověk nechlubí. Tak jsem se zamyslel, že fakt jo, že Dům na půl cesty je super, že mi fakt pomohl. Škoda, že už se úplně nedokážu vžít do situace, kdy jsem přicházel z dětského domova do Bydla, ale prostě vystrašený kluk, ale vděčný, že mu chtějí tady pomoct.

Děkuji za rozhovor.