Příběh Olivera

Jste ještě v Domě na půl cesty?
Oliver: Ano, jsem na Bohdalci.

A jak dlouho už bydlíte na Bohdalci?
Rok a něco. V květnu 2020 jsem odcházel odsud na Bohdalec. Předtím jsem byl v DOM 8.

A jak dlouho jste bydlel v DOM 8?
Od března do května, tak dva tři měsíce.

Jaká byla Vaše situace předtím, než jste přišel do Domu na půl cesty?
Situace byla taková, že umřel taťka. První roky se to zvládalo nějakým způsobem, ale pak začalo období, kdy jsem musel jít pracovat, abychom se doma nějak uživili, tak jsem naráz pochopil, že na mě přecházejí povinnosti taťky. Psychicky jsem to nezvládl a trápily mě i narážky ze strany spolužáků. Psychicky jsem se zhroutil rok potom a trápilo mě to vlastně až do dnešní doby, tak čtyři, pět let.
Dokonce jsem se zadlužil, prostě nechtěl jsem mamce ukazovat nějakou tu slabost jako třeba taťka v určitém období, takže jsem jí ani neříkal, že nemám peníze. Prostě jsem si půjčil od nebankovních institucí, aby si myslela, že jsem silnej, že jí můžu dávat peníze. A dostalo mě to do situace, že jsem byl psychicky na dně kvůli dluhům a ještě mě začali v práci znejišťovat. Musel jsem hledat práci jinde a našel jsem čirou náhodou úžasnou práci ve filmovém ateliéru tady v Praze. Ale strach byl strašnej, a nevěděl jsem, jak budu bydlet a jak to zvládnu sám. Tak jsem hledal a čistě náhodou jsem našel Domeček a tak jsem to zkusil. Pročítal jsem si webové stránky DOMU a říkal jsem si, že by mi mohli pomoct. A vyšlo to. Tak jsem takhle došel do DOMU.

Odkud jste do Domu na půl cesty přišel?
Předtím jsem bydlel u mamky na Moravě.

Už jste řekl, v čem byla Vaše situace obtížná před příchodem. A proč jste se rozhodl jít do Domu na půl cesty?
Hlavní důvod byl, že mi mohl pomoct jak psychicky, tak i dostupným bydlením. Hlavní problém byl v tom, že psychické problémy mě drtily tak moc, že jsem potřeboval mít někoho kolem sebe, s kým si promluvit, takže i to byl ten důvod.

Co jste očekával od Domu na půl cesty?
Očekával jsem určitě, že mě něco naučí. Já jsem si pročítával na webu příběhy ostatních a zaujalo mě to, jak moc jim to dalo. Očekával jsem, že mě chytnou za ruku, kopnou do toho zadku a trochu popoženou, a to se splnilo. To bylo moje očekávání.

Jak se změnil Váš život tím, že jste přišel do Domu na půl cesty?
Zbavil jsem se dluhů, to je neskutečná pomoc, spadl mi kámen ze srdce. Napravil jsem vztahy mezi mamkou a sourozenci. No a hlavně zbavil jsem se svých psychických problémů, nebo nezbavil jsem se úplně, protože mám úzkostlivou nemoc nebo poruchu, ale nějakým způsobem jsem se trochu očistil a odvázal od toho pouta a jsem prostě volnější a dokážu se nějakým způsobem lépe rozhodovat a jít dál. I když jsem silný introvert, tak jsem právě díky pomoci terapeutek v DOMU pochopil, že se nemusím bát lidí, a tím pádem jsem si našel nějaké přátele, kontakty, se kterými si povídám v práci i mimo práci. Celkově mi ten život dal konečně nějaký smysl.

Teď si budeme povídat o změnách, které nastaly během Vašeho pobytu v Domě na půl cesty. Jak se změnil Váš pocit ze života? Jak se cítíte teď a jak jste se cítil předtím?
Předtím jsem měl problém se rozhodovat úplně o čemkoliv a prostě i ptát se. Radši jsem se nezeptal v práci nebo i ve škole, protože jsem měl strach, jak to dopadne. Mám ten strach i teď, protože jsem silný introvert, ale nějakým způsobem jsem pochopil, proč bych se neměl bát, tak se zeptám a buď se to zlepší, nebo nějakým způsobem zhorší, tak se poučím a udělám to příště jinak. Takže rozhodování a celkově, jak s lidmi mluvit a jak s nimi hovořit. Že jsem fakt byl takovej tichošlápek, který to prostě nechá plout a nechá se řídit spíše ostatními a někteří toho využívají. To mě dost vysilovalo, takže jsem pochopil, že nemůžu ani k sobě připouštět lidi natolik, aby mě vysávali, protože já potřebuju dát něco i sobě a ne všechno druhým. Cítím se naplněnější, radostnější a dokážu si určit ty hranice.

A co se změnilo v oblasti práce nebo školy?
Má průvodkyně mi doporučila angličtinu přímo v DOMU, takže jsem začal vylepšovat svou angličtinu, což mě neskutečně posunulo a za což jsem srdečně rád. I když anglicky umím, tak není na dokonalý úrovni. Už jsem nestudoval, šel jsem pracovat. A co se týče práce, tak jsem se dostal k filmu a je to něco, co jsem si moc přál. Člověk se posune, naučí se nové věci a hlavně já jsem teď takový, že si nechám poradit a když něco dělám blbě, tak se zeptám a vezmu si z toho něco, naučím se něco nového. Zároveň jsem si musel založit živnost, tak jsem se naučil i něco ohledně podnikání, ohledně financí, jak je spravovat, jak si je hlídat. Celkově mě to naučilo, že nemám utrácet tolik, abych neměl nezaplacené věci, které potřebuji. Takže mě to naučilo i takové finanční starostlivosti. Celkově jsem se posunul ve své práci neskutečně.

Jak se změnily Vaše vztahy s lidmi?
Určitě jsem komunikativnější a přátelštější. Tehdy, rok a půl, dva roky zpátky jsem si lidi držel od sebe a já jsem tehdy ani nechodil do školy nějaký čas, protože jsem měl fakt strach z lidí. Víc jsem se otevřel a hlavně spravil vztahy s lidmi, se kterými jsem se tolik nebavil. Třeba s tou sestrou, která je věkově jako já, tak odmalička si nerozumíme a nějakým způsobem jak jsem tady, tak jsme si ten vztah napravili a řekli jsme si, co nám na sobě vadí a přitom to byly úplné blbosti, tak jsme to napravili. A s mamkou jsem se dal do kupy, protože ta ve mně dříve viděla taťku. Já jsem převzal většinu a to i špatných věci, co dělal taťka. Co jsem na Domečku, tak jsem pomalu od toho opouštěl. Tak jsme si s mamkou vyříkali, že to není její chyba, že taťka umřel, že nemusí platit všechny ty finance, že se z toho dostaneme a samozřejmě že jsme se z toho dostali ve většině.
Takže s mamkou jsem napravil vztahy a dokonce i s dědou, kterého jsem jako dítě nějakým způsobem neměl rád, ale teď jak jsem starší, tak když jedu na Moravu, tak první kam jedu, je za ním, protože vím, že je starší, že už nemůže chodit, že tam k němu nikdo nechodí, tak prostě si jedu popovídat a to mi něco dává. Prostě vidím ten úsměv na jeho tváři, že je rád, že tam někdo přijde.
Takže fakt co jsem v Domečku, tak mám pocit, že jsem jiným člověkem a že se snažím lidi víc chápat a když je něco trápí, tak jít za nimi. Takže vztahy se taky skutečně zlepšily k lepšímu. Je to možná tím, že jsem se změnil sám osobně, že jsem začal víc chápat jak sebe, tak druhé. A pochopil jsem, že když i já potřebuji pomoc, tak potřebují někdy i ti druzí, a že nemůžu být takový ten ignorant, který jde do práce, dostane moc peněz a jde si nakoupit blbosti a pak sedí doma a nadává na všechno. Jsem rád, i když dostanu malou výplatu, tak jsem rád, že mám něco, ale hlavně jsem rád, že mám lidi kolem sebe. A to mě nejvíce drží nad vodou. Tak to jsem pochopil a i když jsem si do doteďka říkal, že tamten člověk je blbec, tak jsem se snažil s ním sednout a nějakým způsobem s ním pokecat a pochopit, proč já si to myslím a on si třeba myslí to samé. No a nakonec to skončilo dobře, chtělo to ten čas a sednout si s tím člověkem a buď si to vyříkat, nebo pokecat a z toho pochopit, kde je problém. Takže vztahy se neskutečně zlepšily.

Teď bude asi nejtěžší otázka. Jaká změna od příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla největší nebo nejdůležitější?
Určitě psychika. Určitě mi to pomohlo psychicky, protože jsem byl furt v jednom kolotoči, ale jak jsem přišel do Domečku, tak jsem tu byl sám, mohl jsem utéct od celého světa a začít trošku nad vším přemýšlet. Doma jsem někdy brečel a trápilo mě všechno kolem, že nemám peníze, že jsou dluhy, že mamka pláče, že je naštvaná. Jak jsem přišel do Domečku, tak jsem se postupně otevřel, řekl jsem si dost, šel jsem si lehnout, třeba jsem si pobrečel, ale postupem času jsem se nějakým způsobem zklidňoval. Díky tomu, že na mě nikdo netlačil, jsem si všechno urovnal v hlavě. Já jsem za ty poslední roky před taťkou i po taťkovi měl moc trápení, terapií a nevím čeho ještě. Teď, když už jsem na konci pobytu na Domečku, tak beru i méně léků. Nemám ty deprese, nemám potřebu přemýšlet nad tím, co bych dělal za půl roku, jestli mám jít skočit z mostu. Dříve jsem měl strašně moc otázek proč, jak to mám udělat, jestli to fakt není lepší, kdybych odešel. Takže strašně moc negativ, tak se to fakt obrátilo do pozitiv a já nemám ani potřebu přemýšlet negativně poslední rok, co jsem v Domečku. Takže stoprocentně ta psychika mi fakt nejvíc pomohla a je to asi největší změna.

A můžete říct krátce, proč byla tato změna pro Vás důležitá?
Protože když jsem byl já negativní, tak jsem ubližoval ostatním, ne fyzicky, ale psychicky. A trápil jsem sebe i je. Byl jsem svým způsobem na ty lidi zlý, zbytečně jsem se s nimi hádal a třeba i nadával a to mě osobně moc trápilo. Pro mě je důležité, že být v DOMU mi pomohlo ty vztahy dát do kupy.

A jak přispěl DOM k této změně?
Například tím, že jsme našli společně psychiatra. Ale hlavně mi pomohlo tím, že na mě nikdo netlačil, že jsem dostal nějaký čas, a že když viděli, že mám nějaký problém a strach třeba z té práce, že nebudu mít finance, tak jsme se prostě podívali s terapeutkou [průvodkyně] na ten problém a řešili ho společně. To, že je nějaký člověk a přijde a zeptá se a je fakt na blízku, tak to je úplně největší dárek, co mi mohl Domeček dát.

Děkuji. Chcete ještě něco dodat?
Na Domečku jsem pochopil, že se nemusím bát, že je tady někdo, kdo mi pomůže a podá mi pomocnou ruku. S tím jsem měl strašně problém ze začátku. Já jsem nebyl zvyklý, že mi někdo něco dá nebo podá pomocnou ruku. Já jsem byl naučený, že jsem na to sám a tak to je a musím všechno udělat sám a jinak to nejde. Tak jsem byl vychovanej. To byl asi nejtěžší krok, překročit tu hranici a pochopit, že je tu terapeutka [průvodkyně], která mi pomůže.
A jsem už takové sluníčko, že mám radost a vidím to na sobě, že se konečně dokážu usmívat a nejsem takový ten kluk, který si radši sedne úplně mimo v jídelně, někde do kouta. Chodím mezi ty lidi. Nepochopím, co za ten rok se mohlo všechno zlepšit, to je šílené.
Teď už budu v DOMU končit a budu se stěhovat do svého bytu do pronájmu.

Děkuji za rozhovor.