Chráníme Vaše data. Více ZDE.

Příběh Markéty

Pamatujete si, kdy jste přišla do Domu na půl cesty?
Markéta: V únoru.

Tak už jste tady čtyři měsíce.
Markéta: Ne druhý rok. Vlastně rok a půl, od února 2018.

A odkud jste do Domu na půl cesty přišla?
Markéta: Já jsem bydlela chvíli u přítelovy rodiny.

A jaká byla Vaše situace před příchodem do Domu na půl cesty? V čem byla obtížná?
Markéta: V době před nástupem do DOMU jsem byla v obtížné situaci, bydlela jsem s mámou na ubytovně. Po nějaké době dostala pracovní nabídku na pracovní cestu do Afriky. Jelikož jsme neměly dostatek peněz, tak se rozhodla, že pojede. Mezi tím, co odjela, mě majitel vyhodil z bytu kvůli neuhrazenému nájmu. Musela jsem co nejrychleji něco najít, jinak bych zůstala na ulici. Nakonec jsem mohla bydlet u přítele a jeho rodiny, jelikož jsem neměla nikoho z vlastní rodiny, ke komu bych mohla jít. Po nějaké době soužití s přítelem to přestalo fungovat, opět jsem musela začít hledat náhradní bydlení. A tak jsem se dozvěděla od sociálního pracovníka, že existuje DOM, zkusila jsem štěstí, zavolala jsem a od té doby zde bydlím.

A co jste očekávala od Domu na půl cesty?
Markéta: Očekávala jsem, že mi to nějak pomůže, že se postavím na nohy a budu si nějak žít svůj život. Očekávala jsem, když jsem sem přišla, že si vše budu muset zařizovat sama. Vůbec by mě nenapadlo, že se tu o mě někdo bude starat, radit mi, jak mám různé problémy vyřizovat, nebo že bych chodila na konzultace, v kterých mi pracovník bude pomáhat smířit se se vším, co bylo a co se děje.

A jak se změnil Váš život tím, že jste přišla do Domu na půl cesty?
Markéta: Honem jsem si zaplatila dluhy, takže teďka už můžu v podstatě všechno. Našla jsem si práci a mám peníze. Naučila jsem se prostě… já jsem byla strašně nervní a měla jsem v sobě strašnou zlost a tady mi to pomohlo, tady ten Domeček.

A můžete říct, co bylo nové nebo jinak žít tady než předtím?
Markéta: Předtím jsem si dělala svoje pravidla, prostě jsem neposlouchala, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. A tady najednou byla pravidla a konzultace a nějaká komunita a prostě všechno a já jsem to nemohla vydržet. Prostě jsem měla strašlivý problém poslouchat.

A jak se to vyvinulo?
Markéta: Asi po měsíci nebo po dvou jsem si zvykla, už to šlo.

A během Vašeho života v Domě na půl cesty, jak se změnil Váš pocit ze života?
Markéta: Že teď už mám chuť žít. Už to není takový hektický život. Před tím jsem se furt stěhovala, nebo tak nějak. Teď jsem na jednom místě, mám klid, prostě vím, co bude dál. Prostě se nemusím tolik strachovat.

To zní hezky. Možná ještě trochu detailněji. Co se změnilo v oblasti práce nebo školy? Řekla jste, že jste našla práci…
Markéta: Chodila jsem na brigády a vlastně, když už jsem měla kde bydlet, měla jsem střechu nad hlavou, tak mi nabídli práci nastálo. Takže už to bylo lepší, měla jsem víc peněz a stálou práci. Už jsem měla jistotu v těch penězích.

Jak se změnily Vaše vztahy s lidmi?
Markéta: Díky Domu jsem začala být sebevědomější, a proto jsem se rozhodla se setkat s bratry a vidět je po několika letech. Také jsem dříve bývala hodně introvertní, ale tady v Domě se to změnilo, sice ne úplně, trochu té introverze ve mně zůstalo, ale když si tu člověk najde lidi, kteří jsou mu sympatičtí, je to najednou jinak, už se mi nechtělo být zavřena mezi čtyřmi stěnami, ale už jsem chtěla chodit mezi lidi, mezi komunitu, kterou tvoří DOM.

Taky jste našla nebo hledala nové přátele?
Markéta: To asi ne, spíš lidi, s kterými se můžu jen tak bavit, když mám náladu s někým být.

A jaká změna od příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla největší nebo nejdůležitější pro Vás?
Markéta: Nejdůležitější? Že jsem si zaplatila všechny dluhy, to bylo pro mě to nejdůležitější, abych neměla žádné exekuce. Protože kdybych měla exekuce, tak bych nemohla mít takový byt, co si přeju, nebo nemohla bych si dovolit to, co chci. Chtěla bych jet na dovolenou, někam se podívat. A kvůli exekuci bych nic nemohla. Dluh by se to navyšoval, chodila bych do práce, ale oni by mi skoro všechny peníze strhli.

Tak teď můžete žít…
Markéta: Ano, teď můžu žít.

A jak přispěl DOM k této změně?
Markéta: Pořád mě přemlouvali, ať si to všechno jdu vyřídit. Já jsem prostě byla taková, která na to kašlala, že prostě jako jo, mám dluhy, tak co? Moji rodiče taky mají dluhy a dokázali žít. A vlastně mi to pořád připomínali a pořád mě k tomu nutili. Takže vlastně díky tomu jsem to splatila a všechno jsem vyřídila.

Chcete ještě něco dodat?
Markéta: Pro mě je DOM, jeho klienti a pracovníci něco jako rodina. Všichni jsou tady hodný a milý. Když sem nastupujete, většinou sem jdete s pocitem, že nemáte kam jít a celkově i s odporem. Ale jak sem jednou nastoupíte a zjistíte, jak to tady funguje a jak se tu k vám lidi chovají, tak když přijde čas odejít, tak se vám ani odejít nebude chtít. Když už budete mít to štěstí a nastoupíte sem do DOMU, věřte, že vám toho ten Dům dá mnoho, za co budete rádi.

Děkuji za rohovor.