Jste ještě v Domě na půl cesty?
Marcel: Zatím ano.
A pamatujete si měsíc a rok příchodu?
Nastoupil jsem v září 2022, takže před 16 měsíci.
Jaká byla Vaše situace předtím, než jste přišel do Domu na půl cesty?
Já jsem rok studoval češtinu, skončil jsem zkouškou, nastoupil jsem na univerzitu a hledal jsem bydlení. Nemohl jsem si dovolit pronajmout byt, a proto jsem hledal spojitost s něčím sociálním a našel jsem vás.
Kde jste bydlel předtím?
Já jsem bydlel na koleji. To nám nabízela naše škola, ale bylo to ještě dražší než tady.
V čem byla obtížná Vaše situace před příchodem do Domu na půl cesty?
Dětství jsem prožil jen s matkou a sourozenci, protože rodiče jsou rozvedeni a táta žil daleko. A dětství bylo spojeno s tím, že matka musela hodně pracovat, protože jsme byly čtyři děti. Museli jsme využívat i sociální pomoc od státu. Pak jsem ale chtěl studovat v zahraničí, protože jsem se dozvěděl, že bych to mohl za pět let zvládnout. Tak jsem přijel do České republiky, ale najednou nevěděl, co budu dělat, protože jsem neměl tolik peněz, abych si tu našel bydlení.
Co jste očekával od Domu na půl cesty?
Rozhodně jsem neočekával, že dostanu takovou psychoterapeutickou pomoc. Jsem za to vděčný. Očekával jsem dostupné bydlení, ale neočekával jsem takovou pomoc, psychoterapeutickou i tu běžnou, že vždycky se můžu obrátit na někoho s dotazem, buď na průvodkyni nebo na další pracovníky tady. A ještě jsem tu měl navíc angličtinu, to jsem taky neočekával, že tu dostanu možnost ji studovat.
Jak se změnil Váš život tím, že jste přišel do Domu na půl cesty?
Moc mě to obohatilo a pomohlo se vypořádat s nějakými životními situacemi, které pro mě byly stresující. Když jsem v úzkostné situaci, dokážu to nějak vnitřně vyřešit, nějak se zklidnit díky těm psychoterapeutickým setkáním.
Když porovnáte, jak jste žil předtím a jak žijete teď tady. Bylo pro Vás něco nového nebo jinak?
Na koleji jsem neměl moc soukromí. Já jsem totiž introvert a moc nesnáším cizí lidi, když navíc třeba v noci hrajou pořád na počítači. Na koleji to bylo tak, že tam přijdou klidně cizí lidi a nikdo nikoho nehlídá. Já jsem sdílel svůj pokoj s dvěma dalšími lidmi a neměl proto žádný soukromí, prostě jsem musel vždycky odcházet někam buď do knihovny, nebo do školy, občas jsem měl práci nebo brigádu. Nemohl jsem s nikým mluvit o tom, co mě trápí, kromě otce, ale ten byl pět tisíc kilometrů daleko, tak jsem s ním jen telefonoval. Teď jsem tady prostě sám sebou.
Teď si budeme povídat o změnách, které nastaly během Vašeho pobytu v Domě na půl cesty. Jak se změnil Váš pocit ze života?
Jak jsem se změnil? Dokážu se už uklidnit v těch úzkostných, stresových situacích. Třeba ten první rok, který jsem zažil v České republice, jsem necítil žádnou oporu a teď se díky Domu na půl cesty cítím dobře, takže v České republice chci zůstat. Cítím se už klidněji a jistěji v tom, že mám pokračovat ve studiu a nemusím prostě utíkat od svých problémů. Předtím totiž vždycky byla moje první reakce, že uteču, ale teď to dokážu zvládnout.
To zní dobře. A změnilo se něco od té doby v oblasti práce nebo školy?
Já jsem nejprve nastoupil na jednu školu, ale pak jsem ji změnil a teď studuji na Karlově univerzitě.
A jak se změnily Vaše vztahy s lidmi?
S tím je to pořád trochu složitý a na některých vztazích musím ještě pracovat. Ale jinak je teď ta komunikace snadnější, protože nejvíc času trávím se spolužáky, se kterými mluvím česky. A v tom jsem se taky hodně obohatil, protože tady v Domě na půl cesty žijí jenom Češi a to mi pomohlo v tom, že jsem byl lépe připravený přejít do české komunity.
Jaká změna od příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla pro Vás největší nebo nejdůležitější?
Mám pocit, že jsem mentálně starší tak o pět let, protože to pro mě byla opravdu taková challenge. Nemyslel jsem si, že to zvládnu a dost jsem se bál, protože toho bylo fakt hodně, ale díky Domu na půl cesty jsem to dal. Dřív to bylo horší, ale teď na svou budoucnost koukám s takovou vnitřní jistotou.
A vnitřní jistota je ta změna?
Ano, protože předtím jsem měl pořád nějaký obavy.
Proč byla tato změna pro Vás důležitá?
Protože jinak bych zůstal ve stejné situaci a cítil bych z toho jen frustraci a beznaděj. Proto je pro mě důležitý, že je to teď jiný.
A jak přispěl Dům na půl cesty k této změně?
Je tady dostupné bydlení, díky kterému se můžu věnovat sobě, řešení svých problémů a věcem, které mám rád – tedy studiu a koníčkům. A zároveň tu je ještě ta nabídka pomoci, která je opravdu dobrá a bez pauz, protože probíhala pravidelně každý týden, a díky tomu jsem vyřešil nějaké své vnitřní otázky ohledně sebe a ostatních lidí. Ale ještě je toho pořád hodně, na čem mám pracovat.
Ale základ jste získal…
Jo, určitě.
To byly hlavní otázky. Chcete ještě něco dodat?
Jenom poděkovat za možnost tu být, protože to tu opravdu není jenom o bydlení.
Děkuji za rozhovor.
