Kdy jste přišel do Domu na půl cesty?
Karel: Přišel jsem někdy v polovině října 2020.
Jak dlouho jste teď tady?
Rok a půl skoro.
Jaká byla Vaše situace předtím, než jste přišel do Domu na půl cesty?
Předtím jsem žil v bytě se šesti lidmi. Musel jsem žít v kuchyni, takže jsem absolutně neměl žádný soukromí a byl jsem v podstatě něco jako chodící banka. Za to, že jsem bydlel v kuchyni, jsem platil sedm a půl tisíce, ne-li víc. Věčně se tam řvalo, kdykoli se něco stalo, tak jsem za všechno mohl. Já jsem chtěl dodělat v klidu školu, takže jsem chtěl odejít.
Proč jste se rozhodl jít do Domu na půl cesty?
Hlavně kvůli tomu, že doma to neklapalo, že jsem měl své cíle, kterých jsem chtěl dosáhnout. A když jsem se o tom zmínil v jedné pomáhající organizaci, tak mi poradili organizaci DOM a Dům na půl cesty, takže jsem potom zkusil své štěstí tady.
Co jste očekával od Domu na půl cesty?
Ze začátku nic. Já jsem absolutně nečekal, že budu přijat. To pro mě bylo asi největší překvapení, suprový překvapení. Byl jsem fakt šťastnej, že bude nějaká možnost a šance se změnit a že to půjde všechno k lepšímu.
A jak se změnil Váš život tím, že jste přišel do Domu na půl cesty?
Dokázal jsem si to všechno vzít a využít a dokázal jsem se postavit na své nohy. Dokázal jsem si určit své priority, dokázal jsem dokončit školu, dokázal jsem pracovně růst, v práci jsem byl povýšen. Fakt prostě v těchto ohledech mi to hodně pomohlo a za to jsem strašně vděčnej. Teď si pronajmu krásný byt a jsem za to strašně šťastnej.
Když to porovnáte, co bylo nové tady, nebo co bylo jinak než předtím?
Nebydlel jsem v kuchyni. Nájem sotva polovina toho, co jsem platil předtím. Teďka si troufnu říct, že s mojí současnou výplatou jsou tři tisíce jako kapesný. Je to strašně super bydlení za ty peníze. A soukromí, že vám nikdo nemůže vlézt do pokoje, je taky strašně super.
Teď si budeme povídat o změnách, které nastaly během Vašeho pobytu v Domě na půl cesty. Jak se změnil Váš pocit ze života?
Předtím to bylo takový, že jsem absolutně nechtěl existovat. Fakt jsem přemýšlel o tom, že by možná bylo lepší, kdybych vůbec neexistoval, což se tady změnilo díky mojí průvodkyni. Takže aspoň takhle. A změna? Tak asi nejvíc práce. Ve své práci jsem „vyrostl“. Také školu jsem dodělal. Na jednu dobu jsem našel i vztah. Za to jsem byl taky docela rád, za to že emočně a citově jsem se dokázal nějak vzepřít a nějak se zocelit, postavit se, dokázat si určit, co je správný a co ne.
Změnily se taky Vaše vztahy s lidmi?
Ne úplně. Moje sociální dovednosti jsou skoro na bodu mrazu, to je pro mě strašně těžký. Ale mám pár kamarádů, kterým můžu věřit. Našel jsem si pár kamarádů i tady na Domě, kterým můžu věřit, kterým můžu důvěřovat. Nemůžu sice říct, že jsem si s tím úplně pomohl, ale zlepšilo se to.
A jaká změna od příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla největší nebo nejdůležitější?
Největší nebo nejdůležitější? Tak to asi určitě moje chování, můj pohled na život, pohled na sebe sama, to jsou ty největší změny, který na sobě pozoruju.
Proč byly tyto změny pro Vás důležitý?
Kvůli tomu, že v dětství jsem nebyl skoro vůbec vychovávanej. Vychovával jsem se sám podle toho, co jsem si myslel, že je dobře, že je špatně. Musel jsem vyrůst v podstatě sám.
Tady v Domě na půl cesty mi moje průvodkyně [terapeutka] pomáhala tím, že mi ukazovala, tohle je špatně, tohle je dobře, naučila mě v podstatě, kde je pravá a levá. Učila mě sociálním dovednostem, abych se takhle zvedl, uměl se chovat pořádně a normálně na veřejnosti, abych dokázal rozlišovat mezi prací a osobním životem.
Také pohled sám na sebe. Já jsem se dříve cejtil jako taková černá ovce, jako všude nepotřebnej a nechtěnej. To se teď taky změnilo. Už vím, že patřím na to svoje místo, že tady na tom světě mám nějaký svý místo, kterýmu můžu říkat domov.
A emočně. Dříve jsem měl strašně často různý panický záchvaty, různý záchvaty zloby. Někdy jsem třeba držel nůž a přemýšlel jsem, jestli to ukončit nebo ne. Tady mi to pomohlo tak, že jsem se dokázal emočně nějak postavit a říct si ne, to je špatně, takhle to nechci, chci to jinak. Chtěl jsem si určit svoji cestu, najít si tu svoji správnou cestu a věřit tomu, že když něco chceš, tak si pro to jdeš. Pochopit, že co si sám neuděláš, to prostě mít nebudeš.
A jak přispěl DOM k této cestě?
Hlavně emoční podpora, za tu jsem strašně vděčnej. Taky díky materiální podpoře, což byl ten byt za málo peněz. To bylo strašně super. Když jsem potřeboval nějak poradit, nějak pomoct, tak kdykoli to bylo potřeba, prostě jsem tu pomoc dostal. Strašně si toho vážím.
Chcete ještě něco dodat?
Jenom ještě možná to, že děkuju fakt za to, že tahleta organizace existuje, že ji vytvořili a že pomáhají takhle mladým nesebevědomým lidem, jak jsem třeba já, postavit se, změnit se, dát jim sebevědomí, věřit v ně, dát jim svoji důvěru, že budou jednat tak, jak si myslej, ale aby to bylo správně. Děkuju za to, že jsem dostal tu šanci změnit se celkově, najít si krásný byt, najít si různý přátele a celkově. A za to jsem fakt strašně rád, že tahleta organizace existuje.
Děkuji za rozhovor.
