Jste ještě v Domě na půl cesty?
Barbora: Už ne.
Kdy jste bydlela v Domě na půl cesty?
Od března 2022 do listopadu 2024. Dva a půl roku.
Zajímá mě, jaká byla Vaše situace před příchodem do Domu na půl cesty?
Já jsem v osmnácti odešla od rodičů, protože to byla v mých očích první a jediná možnost, jak se dostat z domu. Asi rok jsem bydlela různě po kamarádech a bylo to hodně těžký, protože jsem byla tou dobou ještě na gymplu a k tomu jsem chodila na brigády, ale skoro na třicet hodin týdně, takže vlastně poloviční úvazek. Bylo to hrozně finančně náročné, proto jsem se často během toho roku stěhovala. Nakonec jsem bydlela ve spolubydlení a neměla jsem tam ani samostatný pokoj. A jak toho na mě už bylo moc a blížila se maturita, tak jsem skončila na psychiatrii. A tam jsme právě se sociální pracovnicí řešily moji situaci a ona mi doporučila tuhle organizaci.
A proč jste se rozhodla jít do Domu na půl cesty?
Já jsem nejdříve vůbec nevěděla, co je to za službu, ale v těch Bohnicích jsem pochopila, že když se neodstěhuju někam stabilně mimo rodiče, někam, kde to budu zvládat finančně a budu mít i nějakou podporu, tak budu na té psychiatrii často. A v Bohnicích jsem měla dost času na to si to rozmyslet, mohla jsem se tam na cokoliv zeptat té sociální pracovnice a ta měla právě zkušenost i s jinými pacienty, které do Domu na půl cesty posílala. Nějak jsem si říkala, proč to nezkusit, že horší situace než jsem třeba zažívala doma, už asi zažít nemůžu. Nejdřív jsem si myslela, že tady budu jen pár měsíců a pak si najdu něco jiného. Brala jsem to jako hodně přechodnou formu bydlení, ale nakonec z toho byly více než dva roky.
Jaká byla situace doma před Vaším odchodem? Co tam bylo obtížné?
Hodně obtížné to bylo v covidu, protože já mám dvě sestry. Ta jedna má hraniční poruchu osobnosti, takže s ní to bylo hodně náročné. Hodně manipulovala rodiče, takže potom prostě cokoliv se jí nelíbilo, tak s tím šla za tátou a bylo to na mně. A táta v té době navíc docela dost pil a vybíjel si tak agresi na mně, takže tam bylo hodně násilí a křiku.
Půjdeme zpátky k Domu na půl cesty. Co jste očekávala od Domu na půl cesty?
Ze začátku jsem očekávala jenom to, že budu mít bydlení za nějakou rozumnou cenu a klid na učení, protože jsem měla před tou maturitou. A tím, že jsem předtím v tom spolubydlení neměla ani samostatný pokoj, tak pro mě bylo hodně důležité, když jsem se to dozvěděla, že tady budu mít pokoj jen pro sebe. Asi tak po dvou měsících jsem pochopila, o čem ta služba je, že to není jenom bydlení, že tady jsou průvodci, že můžu řešit svoji situaci a dál se posouvat a osamostatnit se. A potom jsem ještě přešla do Bydla, kde jsem v podstatě bydlela už úplně samostatně, ale měla jsem tam dál tu podporu průvodkyně.
A jak se změnil Váš život tím, že jste přišla do Domu na půl cesty?
Tak určitě že jsem měla ten klid na školu, protože když jsem nebyla v práci, tak jsem se mohla věnovat v klidu učení. Takže jsem dokončila maturitu, to byl takový první můj cíl tady. Pak jsem se dostala na vysokou školu a po prvním roce studia jsem zjistila, že to prostě není obor pro mě, tak jsem ho změnila. A vlastně celou dobu tím, že jsem měla průvodkyni, tak jsem měla jako takovou stopku, protože kdybych začala něco třeba moc přehánět, tak by mě v tom usměrnila. Navíc mě podpořila právě i v tom, abych zkusila jiný obor. A teď jsem spokojená.
Teď si budeme povídat o změnách, které nastaly během Vašeho života v Domě na půl cesty, už jste o tom trochu mluvila. Jak se změnil Váš pocit ze života?
Před tím, než jsem přišla sem, tak jsem často přemýšlela o tom vlastně vůbec nebýt. Prostě často jsem měla sebevražedné myšlenky a přišlo mi to jako součást mého života. Ale přibližně po roce, co jsem bydlela tady v Domě na půl cesty, mi přijde, že se to zlomilo a že mám větší důvěru v lidi a mám pocit, že mi můžou lidi pomoct.
Jak se změnily Vaše vztahy s lidmi? Změnilo se něco, třeba v rodině nebo mezi přáteli?
No, tak mám teď míň kamarádů, ale jsou jako – jak to říct? – ten vztah je pevnější. S rodinou sice vztah teď vnímám trochu líp, i když objektivně se tam myslím moc nezměnilo. Ale dokážu se lépe přenést přes to, že s nimi nejsem v kontaktu.
Jaká změna od příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla největší nebo nejdůležitější pro Vás?
No asi ta škola, že jsem dodělala tu maturitu a povedlo se mi dostat na vysokou školu a že jsem to zvládla. A taky že za tu dobu, co jsem tu bydlela, jsem nebyla nějak delší dobu na psychiatrii.
A proč byla pro Vás tato změna důležitá?
Mám ze sebe pocit, že dokážu fungovat jako běžný člověk.
Jak přispěl DOM k této změně?
Asi zázemím a tou podporou ze strany průvodkyně.
Chcete ještě říct něco o tom, jak žijete teď?
Studuju a bydlím ve spolubydlení a jsem vlastně jako spokojená.
To zní dobře. Chcete ještě něco dodat?
Asi bych chtěla jenom poděkovat DOMu za to, jak to tady fungovalo během toho, co jsem tu byla a jak mi to vlastně pomohlo.
Děkuji za rozhovor.
