Příběh Alice

Na úvod se zeptám, zda ještě bydlíte v Domě?
Alice: Ještě ano.

Odkdy?
Od letošního března, tři měsíce.

A odkud jste do Domu na půl cesty přišla?
Původem jsem od Aše, to je vlastně úplně západ České republiky, ale jinak jsem už bydlela v Praze. Byla jsem ve spolubydlení s klukem.

Jaká byla Vaše situace před příchodem do Domu na půl cesty. V čem byla obtížná?
Já jsem bydlela s mámou, protože táta umřel, když mi bylo pět. Umřel na rakovinu a umřel doma, byla jsem u toho. Nic úplně příjemného. Moje máma neuměla hospodařit s penězma, takže se hodně zadlužila a měla exekuce, až to vedlo k insolvenci a já jsem důsledkem toho musela jít od patnácti dělat, místo abych šla na nějakou střední školu. Pomáhala jsem jí to splácet. Když jsem se rozhodla, že bych chtěla žít trošku vlastní život, chtěla bych jít do Prahy, chtěla bych zkusit střední školu uměleckou, tak byla zlá, začalo citový vydírání a tak dále.

Proč jste se rozhodla jít do Domu na půl cesty?
Protože jsem byla ve spolubydlení s jedním známým a vypadalo to, že nemá úplně zájem o holky, že je prostě v klidu, ale po čase si stejně začal dovolovat a já jsem ho nechtěla, takže mě začal obtěžovat. Nedalo se to snášet, začal být nepříjemný. Tohle byla nejlepší možnost.

A jak jste se dozvěděla o Domu na půl cesty?
Hledala jsem různý inzeráty na bydlení a kamarád mi taky pomáhal s hledáním přes internet a narazili jsme na tohle, bylo to na webu. Takže jsem napsala mail a vyšlo to.

Co jste očekávala od Domu na půl cesty?
Když jsem se sociální pracovnicí byla poprvé na konzultaci, tak jsem se dozvěděla, jak tohle funguje, co to vlastně je, že to vlastně pomáhá mladým lidem při startu do života a řekla jsem si, jo, to je hezký, to se mi líbí, to bych chtěla. Důležitý byl i nízký nájem, člověk si může našetřit peníze. Vlastně mě to fakt zachránilo, dá se říct, protože bych neměla kam jinam jít. Celkově bylo tady hezké jednání se všema, byli strašně vstřícní, takže si toho cením, že byli takoví až rodinní, to bylo strašně příjemný.

Jak se změnil Váš život tím, že jste přišla do Domu na půl cesty?
Mám vlastní pokoj. Mám možnost našetřit si peníze. Jsem klidnější, protože není, kdo by mě obtěžoval, mám klid a vlastně i konzultace a celkově ta setkávání mi strašně pomáhají, protože vím, jak jsem byla v nervech a neklidná, než jsem sem přišla. A teď vidím, jak se mi ulevilo, život se mi dal do pořádku. Začínám se mít dobře.

To zní dobře. Rozhovor je vždy také o změnách, tak se zeptám: jak se změnil Váš pocit ze života?
Začala jsem pracovat. Musela jsem si vybrat, jestli zůstanu na škole, nebo půjdu pracovat. A to sirotčí po tátovi bylo nízké, takže práce byla lepší možnost, takže jsem si našla práci. Tu práci mám ráda, je to komunikace s lidmi a celkově dělání za kasou je fajn, baví mě to. Našla jsem si přítele, takže i tady po této stránce to dávám do pořádku, takže mám motivaci pro co žít. Mám možnost našetřit si peníze na vybavení do bytu a taky na své koníčky. Celkově mi to strašně pomohlo ve všech ohledech, dá se říct. Je to tu rodinný, takový, že člověk se nemusí stresovat a je v klidu.

Chcete říct, jak se změnily Vaše vztahy s lidmi?
Já sama to nepociťuju, ale kamarádi, co mě znali i předtím, kdy jsem byla v tom spolubydlení s tím klukem, kde jsem měla ty problémy, a celkově i když jsem byla třeba u mámy, tak teď mi říkají, že jsem klidnější, uvolněnější a celkově že je vidět, že jsem v klidu a šťastná. Takže to spíš pociťuje okolí než já.

Jaká změna od příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla největší, nejdůležitější nebo nejvýznamnější?
Asi celkově že mi to pomohlo uspořádat si svůj život. Že jsem na to měla čas a hlavně klid. To zázemí, to je to nejdůležitější, co může být.

Proč byla tato změna pro Vás důležitá?
Když jsem bydlela s tím klukem, vysávalo to ze mě energii, byla jsem věčně unavená a bylo to takový, že jsem nevěděla, co bude ze dne na den. Ale teď mám trošku už plány, už vím, co bych chtěla od života, mám kolem sebe lidi, co mě mají rádi, člověka, který mě miluje. Zázemí dělá opravdu hodně.

A jak přispěl Dom na půl cesty k této změně?
Tím že mi ta možnost byla vůbec umožněna a že vlastně jsou tady lidi strašně vstřícní a že mi někdo ukázal ten směr, tu cestu, že mi řekl, mohlo by to být takhle, mohlo by to být lepší. Hlavně ty lidi. Když jsou příjemní lidi, tak to dělá hodně.

Chcete ještě něco dodat?
Že určitě lidi, co váhají, jestli zvolit tady tu možnost Domu na půl cesty, tak ať se toho rozhodně nebojí, že to je fakt strašně v pohodě. Ano, třeba jsou nějaký pravidla, který se musí dodržovat, ale člověk si zvykne, není to nic dramatického, ale prostě je to fakt super, takže ať se toho lidi nebojí.

Děkuji za rozhovor.