Od kdy bydlíte v Domě na půl cesty?
Michaela: Nastoupila jsem koncem srpna [před 9 měsíci], ale momentálně jsem na Bydle.
Jaká byla vaše situace předtím, než jste přišla?
Hodně složitá, protože jsem měla neshody s rodiči. Musela jsem vychovávat svoji mladší sestru a do toho jsem byla ve čvrťáku na škole. Musela jsem doma dělat v podstatě služku, dělala jsem úplně všechno, všechny domácí práce. Neměla jsem žádný svůj osobní život. Moji rodiče jsou navíc alkoholici, takže to bylo ještě složitější, včetně nákupu alkoholu pro ně, když mi padlo osmnáct, nebo vyzvedání sestry nebo bráchy z hospody, když to přetáhli. No, bylo to složitý.
A proč jste se rozhodla jít do Domu na půl cesty?
Já jsem se nejdřív odstěhovala ke kamarádce. Jenomže tam to nebylo tak růžový, jak to vypadalo a velmi vulgárně mě vyhodili. Tak jsem se odstěhovala k příteli. A jelikož byly prázdniny, tak vlastně jsem si šla žádat o místo sem a hned jsem nastoupila.
Odkud jste věděla, že DOM existuje?
Od mé třídní učitelky ve škole, protože ta mi to doporučovala asi dvakrát a pak měla radost, když jsem sem pak nastoupila.
Jaké změny nastaly po Vašem příchodu do Domu na půl cesty?
Hlavně jsem měla najednou více času na učení, takže to bylo úplně jiný ve škole, najednou jsem zjišťovala, že fakt něco dokážu. To kvůli rodičům jsem nedodělala čtvrťák a musela jsem ho opakovat. A vlastně rodiče mi dali i pokoj, už to nebylo takový jako „vrať se“ nebo prostě „vem si Zuzku, ségra“, nenutili mě už do ničeho. Máma z toho byla sice zklamaná a teta se se mnou kvůli tomu nebavila, že jsem tady a že se někdo o nich dozví. Tak to bylo pro ně takový nepříjemný. Teď už se s tím smířili a dokonce i brácha se ségrou ke mně občas jezdí na návštěvu a to je takový hezký.
A vy jste taky začala něco dělat jinak?
Začala jsem vařit, protože mě nikdy nikdo k tomu nepustil a vždycky mě rodiče shazovali, že nic neumím, a najednou vidím, že to třeba všem dělá radost a mně to chutná. Mám z toho takovou radost. Chtěla jsem ukázat, že něco umím a že nejsem jenom taková ta služka na úklid.
Jak se změnila Vaše situace od příchodu do Domu na půl cesty až do této chvíle? Například, v práci, ve škole, kamarádi, cokoliv.
Tak nejvíc se změnila škola. Neměla jsem pětky ani čtyřky, už se to drželo na těch trojkách a bylo to hezký, takový příjemnější. Hlavně se změnily i mé stravovací návyky. Rodiče nejedli nic jiného než utopence, bůček, nějaký omáčky a fakt tady ta tučná jídla, kvůli kterým jsem mívala velké problémy se žaludkem. Začala jsem jíst víc zeleniny, vařit si jinak a to mi fakt hodně pomohlo. Kamarádi jsou pořád stejný, ale co je takový jiný, je poznat tady nové lidi a vědět, že v tom prostě člověk není sám, protože ti lidi si prošli něčím podobným. A je to takový prostě hezký, že se nedržíte jen ve společnosti, kde to mají všichni dokonalý, mají skvělý rodiče a starají se o ně a tak.
To nějak pomohlo?
Hodně to pomohlo. Hlavně po příchodu jsem se cítila, že jsem nová, že tady nemám být. A lidi, se kterými jsem se tady skamarádila, mi ukázali, že si prožili něco podobnýho a že vlastně každý má sám sebe a navzájem sebe taky a to mezi námi udělalo takový jako pouto.
A jaká změna po příchodu byla největší, nejdůležitější nebo nejvýznamnější?
Tak nejvýznamnější bylo, že jsem začala nějak jinak uvažovat o penězích. U rodičů jsem nedostávala vůbec nic, většinou co jsem si vydělala, tak jsem musela naopak dávat jim, a peníze co dostanu tady, tak musím rozpočítat na nájem, na paušál a tak. A pak teda ještě ta strava, tyhle dvě věci byly pro mě asi ty nejdůležitější.
Proč byly tyto dvě věci pro Vás důležité?
No, protože už jsem nerozhazovala peníze, které jsem si vydělala, ale musela jsem myslet na to, abych se uživila, měla kde bydlet a aby mi ještě něco zbylo. A až potom jsem si mohla jakoby užívat, takže už je to takové zodpovědnější. Takže mně to přijde jako dobrý start do života, že nebudu tolik rozhazovat, nebudu tolik utrácet a budu myslet na ty důležitý věci. A ta strava u rodičů mě to fakt ničila a potřebovala jsem změnu.
A jak přispěl DOM k těmto změnám?
Zaprvé mi pomohli, abych si vyřídila třeba dávky, abych měla více peněz. A na druhou stranu tím, že DOM chce po mně přece jenom ten nájem. Sice mi to přijde symbolické, dva tisíce vzhledem k tomu, co všechno to zahrnuje, to je fakt málo, ale myslím, že pro nás je to dobrý, že vlastně se naučíme aspoň nějak s tím hospodařit, postavit se na vlastní nohy. A co se týká stravy, tak já se vždycky svých průvodců ptám, co třeba vaří, snažím se to více obměňovat, anebo se inspiruji třeba těma, co tam bydlí.
Chcete ještě něco dodat? Myslíte, že lidé vědí o DOMU?
Já si myslím, že o DOMU moc lidí neví, protože se mě občas lidi ptají, kde bydlím a pak se mě ptají: a co to je? Moc lidí to neví, ale jsem za to ráda.
Děkuji za rozhovor.
