Chráníme Vaše data. Více ZDE.

Příběh Martiny

Od kdy jste v Domě na půl cesty?
Martina: Od listopadu, prosince [ca. 7 měsíců], nejsem si jistá.

Jaká byla Vaše situace před příchodem do Domu na půl cesty?
Martina: Bydlela jsem u mámy. Vůbec nám to nešlo, protože máma měla dva přítele, s jedním se pak rozešla a bydlela u jinýho. A bydlela jsem jakoby s ní v našem bytě, ale nefungovalo to, takže jsem se přestěhovala k příteli. Tam to taky vůbec nešlo, takže museli jsme najít jinou cestu.

A proč jste se rozhodla přijít sem?
Martina: Protože jsem neměla kde bydlet.

A kde jste se dozvěděla, že DOM existuje?
Martina: Na sociálce.

Jaké změny nastaly po Vašem příchodu do Domu na půl cesty?
Martina: Měla jsem samozřejmě kde bydlet a chodila jsem do školy. Rodiče se začali starat, máma tady platila nájem apod. A pak hodně velké rozhodnutí jsem řešila, jestli zůstanu ve škole nebo ne. Ve škole jsem nezůstala, šla jsem do práce. Teď pracuji a momentálně mám nabídku bydlení s kamarádkou.

Když jste přišla sem, co jste začala dělat jinak? Co bylo tady pro Vás nové?
Martina: Začala jsem pracovat a vydělávat peníze. Začala jsem tady být samostatná.

Jak se změnil Váš život od příchodu do DOMU?
Martina: Přestala jsem úplně komunikovat s rodinou. S mámou si občas zavoláme, ale s otcem vůbec, protože tam byly hodně veliké problémy. Občas mi zavolá babička a to je jediná komunikace. Život se mi změnil tím, že jsem vůbec tady, že jsem se postavila na vlastní nohy, už funguji sama za sebe. Jsem spokojená, nikdo mě neotravuje. Když přijdu a jsem před dveřmi DOMu, tak se úplně vypnu a vím, že jsem tady sama sebou a nemusím si na nic hrát a tvářit se a prosit někoho, protože mám svoje peníze, svůj život a už sama si jdu po svý cestě. Jak to říct? Prostě ta samostatnost je asi lepší než prosit někoho o něco, na co si můžu vydělat sama a mít to.

Ovlivnil život v DOMU ještě něco? Například zdraví nebo vtahy s kamarády?
Martina: Já si hodně dávám pozor, komu co říkám. Ale rodina to samozřejmě věděla jako první. Kamarádům už bylo horší říci, že tady bydlím, protože nějaký lidi si řeknou: ježíšmarja tvoje rodiče se o tebe neumí postarat, ty seš ale chudák, bydlíš někde v azyláku. Ale tohle není azylák a vysvětlit jim to je hrozně těžký, takže si fakt dávám pozor, komu co říkám, protože když už pár lidí ví, že tady bydlím a vysvětluji jim, jak to tady je, tak to berou, že je to v pohodě, ale někteří lidi to hodnotí i hodně špatně.

Jaká změna po příchodu do DOMU byla největší, nejvýznamnější nebo nejdůležitější?
Martina: Po příchodu sem pro mě byla velká změna bydlet sama. Neměla jsem tady nikoho a už jsem musela přemýšlet, co budu dělat. Musela jsem se sebrat a říci, že půjdu do tý práce, vydělám si peníze a budu mít to svoje. A to byla ta největší změna: škola anebo práce. Zůstanu ve škole a budu stále prosit a žebrat někoho o peníze, nebo se postavím na vlastní nohy a budu sama.

A jak přispěl DOM k této změně?
Martina: Hodně mi pomohla Ivetka, která je moje průvodkyně tady celou dobu. Na jednu stranu mě musela dokopat a na druhou stranu mě musela nechat, abych si to uvědomila sama. Tak asi tím, že jsem sama za ní šla a řekla jsem, že potřebuju jít pryč z té školy.

Děkuji za rozhovor.