Nejdříve se chci zeptat, jste ještě v Domě na půl cesty?
David: Já už jsem odešel teď na začátku února.
A kdy jste přišel?
Jestli to bylo na konci listopadu 2017, 2018? To přesně nevím. Ale 2018 tak nějak.
Byl jste tady více než rok?
Já jsem tady byl asi dva roky.
Odkud jste do Domu na půl cesty přišel?
V uvozovkách řeknu „z ulice“.
Jaká byla Vaše situace před příchodem do Domu na půl cesty? V čem byla obtížná?
Nebyla jednoduchá, protože já jsem vesměs neměl kde trvale bydlet, kde spát a žít. Byly i víkendy, kdy jsem spával v tramvajích a na ulici, takže nebylo to jednoduchý. Já jsem typ člověka, který dokáže skousnout strašně moc, ale tohle mě docela dostalo, takže před tím příchodem bylo to těžký, nebylo to zrovna příjemné. Já to dokážu překousnout, člověk by si na to zvyknul, ale nebylo to nic příjemného.
Proč jste se rozhodl jít do Domu na půl cesty?
To mi nabídla sestra, že to našla na internetu, tak mi to předala a ještě jedna známá, která taky o tom něco málo věděla. Tak jsem tomu dal šanci a ono to vyšlo nakonec.
A co jste očekával od Domu na půl cesty?
Zařazení zpátky to normální společnosti. Já jsem si četl všechno, čím se zabývají, a to jsem očekával, že mi pomůžou vrátit se zpátky do normálního života, že mi dají na nějakou dobu bydlení, pomůžou mi zase se zpátky socializovat. Když nebudu mít práci, určitě budou vědět, co mám dělat. Naučí mě, jak se mám zase zpátky zapojit do života.
A jak se změnil Váš život po tom, když jste do Domu na půl cesty přišel?
Úplně k něčemu jinému. Zaprvé, měl jsem kam se vrátit. Byli tady lidi, se kterými se dalo úplně na rovinu, na férovku úplně o všem mluvit. Nikdo si tady na nic nehraje, všichni jsou tady v pohodě. Hodně se mi změnil život. Nevím, jak to popsat. Úplně se změnil. Když vás někdo vezme z ulice a pak vás zase vrátí zpátky do normálního života, že můžete zase žít. To je úplně jiný život.
Na otázku „Co bylo jinak?“ už jste trochu odpověděl… takže jste se měl kam vracet…
Zase jsem se mohl někam vrátit, zase jsem si mohl normálně povídat s lidmi, s normálními lidmi, kteří na tom byli docela často stejně jako já. Kolikrát šli z ulice, kolikrát šli z prostředí, kde to nebylo nějak ideální, to mám taky takové zkušenosti, takže tady se dalo s každým mluvit úplně normálně.
Teď si budeme povídat o změnách, které nastaly během Vašeho života v Domě na půl cesty. Jak se změnil Váš pocit ze života?
Pravda že před tím, než jsem přišel na Domeček, tak jsem měl několikrát i takový ty sklony na to udělat blbost, jestli chápete, jakou blbost myslím. Tady mě to úplně opustilo, úplně jsem na to přestal myslet. Proč bych to dělal, když na tom byli několikrát hůř a dá se s tím něco dělat. Vlastně z každých sraček se můžete vyhrabat zpátky nahoru.
A co se změnilo v oblasti práce nebo školy?
Dobře, tu školu jsem nedodělal, kvůli tomu, že jsem měl ještě v sobě ten blok. A zase se změnil můj pohled na moji práci s tím, že jsem dostal chuť pracovat, protože já jsem předtím neměl chuť něco dělat. Já jsem neměl vůbec chuť do života. A teď? Jo! Kdybych dostal tu příležitost, já se vrátím zpátky do školy, já si ji dodělám, užitečné mi to moc není. Můj pocit se strašně změnil, určitě k lepšímu.
A jak se změnily Vaše vztahy s lidmi?
Moc ne. Já jsem nikdy nebyl moc sociální člověk, že bych šel s někým na kávu a dát tak nějak rozhovor, to já nedovedu. Trošku mě to ale naučilo chápat lidi. Já jsem vždycky byl empatický člověk, dokážu pochopit, když člověk má nějaký problém. A tady na Domečku jsem pochopil a zjistil, že některý lidi to umí taky. Držel jsem si lidi strašně od sebe, teď už se nebojím připustit si je k sobě.
Jaká změna po příchodu do Domu na půl cesty až dosud byla největší nebo nejdůležitější?
Hlavně ta psychická změna, že jsem byl hodně uzavřený, nesociální i docela plachý člověk. Nechtěl jsem se lidmi moc stýkat, všech jsem se stranil. Sice to mám ještě v sobě, jako že se vyhýbám některým věcem, ale jsou i věci, kterým se teď dokážu postavit, kterým dokážu čelit. To byla největší změna, že to odblokovalo takový ten ohromný blok v mé hlavě, že něco dokážu. Já jsem si prostě nevěřil, že něco dokážu.
A jak přispěl DOM k této změně?
Jak? To je dobrá otázka. Já myslím, že hlavně kvůli tomu, jak se tady k vám lidi chovají. Tady jsou všichni na tom nějak stejně, jak jsem říkal předtím. A nikdo si nic nehraje, takže vy víte, že jim to můžete říct na rovinu a oni vám radu, oni vám poradí, oni vám prostě řeknou, co máš dělat, jak to máš dělat, proč to máš dělat. Nenutí vás to dělat, ale řeknou vám, co by bylo dobrý udělat. A jestli oni vám dají radu, jestli si změříte teplotu, to už je na vás. Prostě poradí. A když chcete, tak vás k tomu i dotlačí.
Kde a jak žijete teď?
Já žiju teď v novém bytečku. No, byteček, je to pokoj. V Praze žiju na Braníku, mám tam spolubydlícího. Není to nic extra, je to jeden pokoj, který máte pro sebe, máte tam kuchyň, kde si můžete uvařit, koupelnu, kde se můžete vykoupat, úplně všechno, co potřebujete. Soukromí tam je, je tam všechno. Můj spolubydlící je cizinec, spolehlivý chlap, taky jeden Čech, taky se s ním rád bavím o romantice. Jo, učím se hezky.
Měl na to Dům na půl cesty nějaký vliv?
Oni mi také pomohli najít ten byt. Průvodkyně, co tady byla se mnou, mi strašně pomohla s hledáním. A tohle mi dohodila. Já jsem tam přišel na prohlídku, na místě jsme podepsali smlouvu, na místě jsme zaplatili. Strašně mi pomohli. Pomohli mi vlastně jít vší tou plejádou, právem, co můžu a co nesmím. Tahle pomoc.
Chcete ještě něco dodat?
Jestli ještě něco můžu dodat, tak bych rád poděkoval, když tady nejsou tak takhle stranou, všem těm lidem, co mi tady pomohli, hlavně že vždycky byli na mé straně, že mi vždycky přišli „cool“. Když jsem něco potřeboval, tak jsem to mohl říct, nikdo mě nezahodil, nikdo mi neřekl „jdi do háje“. Našel jsem si tu kamarády, co jsem třeba předtím neměl. Předtím jsem neměl moc známých, tady jsem si jich pár našel. Jedním z těch lidí se bavím dodnes, scházíme se když můžeme, zajdeme na pivo. Takže hodně se tady toho změnilo, strašně moc a fakt je to lepší.
Děkuji za rozhovor.
