Příběh Moniky

Jaký byl váš první kontakt s DOMem? Odkud jste věděla, že DOM existuje, nebo že může pomáhat?
Monika: Já jsem ani nevěděla, že existuje taková služba. Já jsem potřebovala odejít z domova, protože jsem měla problémy s rodiči. Nejdřív jsem hledala nějaký podnájem, ale chodila jsem ještě do školy a stálo to na mě moc peněz. Tak jsem potom hledala azylové domy, ale většinou byly jen pro matky s dětmi. A pak jsem si vzpomněla, že už kdysi dávno jsem četla článek o Domech na půli cesty, takže jsem se zkusila podívat, jestli to funguje i v Praze nebo někde v republice a našla jsem právě tady DOM. Tak jsem si domluvila pohovor a mluvila jsem s Radkou a myslela jsem si, že se sem třeba nedostanu, že je strašně moc lidí a málo místa. Nějak jsem už nevěděla, co dělat. Měla jsem pocit, že se z domova nedostanu. Bydlení mi přišlo strašně drahé, tak kdoví, jak bych dopadla. A pak asi týden po tom pohovoru mi volala Radka, že sem můžu nastoupit, takže jsem se doma zabalila. Přišla jsem sem asi před šesti lety někdy na jaře a dostala jsem samostatný pokoj.

Jaká je nejvýznamnější nebo nejdůležitější změna, která se odehrála během pobytu v DOMU? Nebo bylo více takových změn?
Monika: Nejvýznamnější? Asi že jsem se odstěhovala. A co bylo během pobytu? Musela jsem si zvykat na nové lidi, většinou jsem neměla zkušenosti s nějakým bydlením s lidmi, co neznám. A pak prostě ta zodpovědnost, že si člověk sám obstarává nějaké jídlo, platí si bydlení a tak. I když doma jsem to měla víceméně podobné, tam jsem se taky podílela finančně, ale teď to bylo tak, že člověk je tady sám za sebe a prostě má to, co má. Vysokou školu jsem tedy nedokončila, našla jsem si radši práci. Takže to bylo v tomhle přínosné, že jsem udělala první krok k samostatnosti.

Ještě jenom stručně nebo podrobněji, záleží na Vás, bych se vrátil k Vaší situaci před pobytem v DOMU. Mluvila jste o problémech v rodině, chtěla jste se od ní odstěhovat.
Monika: Já jsem se hlavně chtěla odstěhovat pryč odtamtud, mít hlavně klid a nebe. Přemýšlela jsem o tom často, akorát dlouho trvalo, než jsem našla nějaké místo, kam bych mohla jít. Já jsem měla tehdy problémy doma i ve škole. Chtěla jsem mít nějaké normální zázemí, kde se prostě nebudu bát, co bude. I když tam budu sama, tak mi tam nebude nic hrozit. Třeba tady se mi líbilo, že v pravidlech pobytu je, že si tady nesmíme nadávat, bylo to takový ošetřený, že se myslí na to, že ti lidé zažili nějaké špatné zacházení a že kdyby se někdo k někomu choval zle, tak budou mít nějaký zastání, tak v tom to bylo dobrý.

Ale co se přihodilo? Bylo tou nejvýznamnější změnou, že jste najednou měla klidné a bezpečné místo na život?
Monika: Určitě bylo největší změnou to přestěhování. Ještě chvíli jsem pak studovala vysokou školu, takže jsem bydlela, studovala, ještě jsem chodila na brigády. No a pak se mi tady věnovala průvodkyně Iveta. Měla jsem člověka, se kterým jsem se mohla bavit, i třeba co se děje tady a tak. A pak vlastně asi za dva měsíce jsem se přestěhovala do Ječné do Bydla. A tam jsme začaly s průvodkyní pracovat na tom, když jsem už tu školu radši ukončila, že si najdu práci a nějaké bydlení, takže takový jako trochu posun.

A co bylo potom?
Monika: A potom během pobytu v DOMu se mi podařilo najít práci. A po nějaké době, co jsem dostala peníze z výplaty, tak jsem si pronajala pokoj ve spolubydlení a asi po půl roce jsem si pronajala samostatný byt. V tom bytě jsem bydlela něco přes rok, takže to mi pomohlo najít si stabilní zaměstnání, abych byla schopna si platit bydlení, co jsem chtěla mít samostatné. Byla to jako trochu větší svoboda, že člověk si tam může brát, koho chce na návštěvu, že tam může kdokoliv kdykoliv přespat, nikdo mu tam za nic nenadává, že někde něco nechal nebo tak. Tohle bylo pro mě fakt důležitý. Pak jsem měla další potíže, tak jsem se dostala trochu jako na dno, a vrátila jsem se asi po pěti letech zase k rodičům s tím, že jsem se po necelém roce zase odstěhovala na Dům na půl cesty. Tam jsem si hledala novou práci a ještě mi pomáhali dostávat se z dluhů, které jsem si udělala. Tak jsem si během dvou měsíců našla práci, v které jsem doteď, a ty dluhy taky řeším, takže už to mám více pod kontrolou, takže mi už nehrozí žádné exekuce nebo něco podobného. Vím přesně, kolik dlužím komu, jen mi zbývá ten krok zaplatit to všechno.

To máme dvě období. Poprvé jste potřebovala klid, abyste se mohla připravit na normální život. Po druhé byl důvod jaký?
Monika: Tam vznikl problém dlouhodobý, že jsem si našla partnera, se kterým jsme žili z jednoho platu, takže já jsem byla ve stresu, protože nemáme peníze. On nechodil do práce. Já jsem si ho nastěhovala k sobě do bytu, pak jsme se přestěhovali do jiného bytu, kde byl levnější nájem. Já jsem se ještě do toho zhroutila a skončila v psychiatrické léčebně, a pak jsem byla v pracovní neschopnosti s tím, že mi nepřišly peníze za nemocenskou, takže jsem nemohla ten byt platit. On to taky neplatil, takže jsem vlastně skončila bez peněz, beze všeho. Bylo vidět, že přítel je se mnou jenom kvůli tomu, že zadarmo bydlí někde v Praze a pak ten vztah vlastně skončil, jakmile jsem dala výpověď z toho nájmu a on se musel taky vystěhovat. Věci mi majitel potom vyhodil, takže jsem musela zpátky k rodičům zase na začátek. Od rodičů jsem zase šla na DOM, znovu jsem se potřebovala postavit na vlastní nohy, zase hledat práci a k tomu vyřešit ty potíže s dluhy.

A jak tedy přispěl DOM k této změně?
Monika: No, přispěl tím, že jsem tady dostala střechu na hlavou, což bylo pro mě důležitý. Měla jsem nad sebou kontrolu, protože já mám problémy s vyřizováním papírů, se všemi různými věcmi, mám ve všem nepořádek. Všechno odkládám, takže mi to pomohlo v tom, že každý týden si někdo se mnou sednul a pomohl se mi v tom vyznat, nebo třeba i některé průvodkyně volaly na ty úřady, aby se mi poptaly na nějaké věci. Dokonce jsme některé vyřešily. Třeba když jsem hledala zubaře a všichni byli drahý, tak jsme dokonce vyřešili i zubaře, kde nemusím nic platit. Tak v tomhle. Hlavně ty administrativní věci a trošku mi pomoci v  hledání práce. A ještě jsem chodila i chvíli do Košáry, takže tam jsme vlastně zapracovali na životopisu a měla jsem možnost si tam zavolat, psát e-maily, posílat životopisy. Takže v těchto docela zásadních věcech: finance, bydlení a jako i zdraví.

Děkuji moc za rozhovor.


Měříme dopad své činnosti.
Projekt Příběhy z DOMU.

DOM se mnoho let věnuje velmi znevýhodněným mladým lidem, kteří jsou pro běžnou veřejnost neviditelní. Jsou to lidé, kteří jsou “sami mezi lidmi”, jejich, často velmi těžké, obtíže nejsou ostatním srozumitelné. V náročné společnosti se neumí uchytit, natož prosadit. Na základě dlouhodobé zkušenosti, moderních odborných zdrojů a propracovaných metod práce odborníci DOMU “zachraňují životy” lidí, jejichž perspektiva je již na počátku jeho dospělého života téměř beznadějná.

Projekt PŘÍBĚHY Z DOMU (dále jen Příběhy) je inspirován myšlenkou, že příběh každého klienta je příběhem cesty z těžké nepříznivé situace k vlastnímu rozvoji a pozitivní změně.
Právě změna a její rozpoznání jsou ústředním motivem projektu.

K měření dopadu naší činnosti jsme si vybrali metodu MSC (Most Significant Change).
Můžete si o ní přečíst zde:
www.mande.co.uk/docs/MSCGuide.htm